Nelegální spolupráce a milionová faktura: vzniká nárok na zaplacení i bez platné smlouvy?

Nejvyšší soud v nedávném rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1761/2025 ze dne 27. 5. 2026 řešil, co se stane s nárokem na odměnu za odvedenou práci, pokud se zjistí, že celá spolupráce probíhala nelegálně a smlouva je neplatná. Spornou otázkou bylo, zda neplatnost smlouvy zbavuje odběratele povinnosti uhradit náklady na poskytnuté pracovníky, či zda má dodavatel i tak nárok na zaplacení.

O co ve sporu šlo?

Dodavatel (žalobce) na základě „smlouvy o rámcových podmínkách“ posílal své pracovníky do haly odběratele (žalovaného), aby tam vykonávali dílčí pomocné práce. Spolupráce nějakou dobu probíhala, avšak narazila na zásadní problém ve chvíli, kdy do podniku přišla cizinecká policie a pracovníky z pracoviště trvale odvedla. Odběratel následně odmítl uhradit faktury za již provedenou práci v celkové výši přes 1,2 milionu korun.

V řízení vyšlo najevo, že vztah mezi stranami byl ve skutečnosti zastřeným agenturním zaměstnáváním, k němuž dodavatel neměl oprávnění. Smlouva byla proto v rozporu se zákonem a (minimálně podle odvolacího soudu) neplatná.

Odvolací soud: Z nelegálního jednání nelze těžit

Krajský soud v Brně žalobu zamítl s odkazem na § 6 odst. 2 občanského zákoníku.

Podle něj nikdo nesmí těžit ze svého protiprávního jednání, a proto nelze dodavateli přiznat nárok na zaplacení za činnost, která byla sama o sobě nelegální. Podle odvolacího soudu by tak bylo absurdní, aby soudní systém pomáhal dodavateli vymáhat to, co vnímal jako „výtěžek z nelegální činnosti“.

Zásah Nejvyššího soudu a bezdůvodné obohacení

Nejvyšší soud se ale s tímto závěrem neztotožnil a rozhodnutí krajského soudu zrušil. Upozornil především na zásadní rozdíl mezi vymáháním plnění z neplatné smlouvy a vydáním bezdůvodného obohacení. Pokud si obě strany na základě neplatné smlouvy něco plnily, mají právo na vrácení tohoto plnění. Jelikož dodanou lidskou práci nelze fyzicky „vrátit“, musí za ni být podle Nejvyššího soudu vyplacena peněžitá náhrada v obvyklé výši. Požadavek na navrácení hodnoty za již odvedenou práci tak není nedovoleným „těžením z protiprávního jednání“ ani rozdělováním nelegálního zisku. Jde pouze o uvedení věcí do původního stavu tak, aby se jedna strana na úkor druhé nespravedlivě neobohatila. Nejvyšší soud zároveň zdůraznil, že účelem § 6 občanského zákoníku je chránit poctivou stranu, nikoli „trestat“ situace, kdy nepoctivě jednaly obě strany.

Co si z rozhodnutí odnést do praxe?

Rozhodnutí Nejvyššího soudu se dá pro praxi shrnout poměrně jednoduše: neplatná smlouva neznamená, že nemusíte zaplatit za to, co jste skutečně dostali.

I pokud se totiž dodatečně ukáže, že smlouva s obchodním partnerem je z nějakého důvodu neplatná, neznamená to automaticky, že mezi stranami nevznikají majetkové nároky nebo že již poskytnutá plnění zůstávají bez vypořádání.

Typicky jde o situace, kdy firma využije službu nebo pracovníky, práce proběhne, ale zpětně se ukáže, že celý model byl špatně – například šlo o nelegální agenturní zaměstnávání. Snaha „neplatíme, protože smlouva je neplatná“ ale podle soudu neobstojí.

Pokud totiž jedna strana přijala hodnotu (například práci), nemůže si ji jen ponechat zdarma. Nejde o to, že by soud schvaloval nelegální spolupráci, ale o to, že mezi stranami už proběhlo plnění, které je potřeba vyrovnat. V takové situaci nastupuje bezdůvodné obohacení – tedy povinnost zaplatit odpovídající hodnotu, obvykle v penězích.

Rozhodnutí zároveň připomíná nutnost důsledně rozlišovat mezi dvěma rovinami, které se v praxi často směšují: veřejnoprávní odpovědností za porušení právních předpisů (například ve formě sankcí) a soukromoprávními důsledky mezi samotnými účastníky vztahu. Zatímco první rovina sleduje postih protiprávního jednání, druhá směřuje k majetkovému vyrovnání mezi stranami.

I když si to tedy firmy mezi sebou nakonec „srovnají“, neznamená to, že se nic nestalo. Sankce od inspekce práce nebo dalších úřadů běží úplně vedle toho a tímhle rozhodnutím se nijak nemažou.