Jaké jsou důsledky protiprávního rozdělení a výplaty zisku? #7

V předchozích dílech naší série jsme se věnovali podmínkám, které musí být splněny, aby společnost mohla zisk rozdělit a vyplatit. Co se ale stane, když společnost tato pravidla poruší? Důsledky mohou být překvapivě tvrdé a dopadají na všechny zúčastněné: na společnost, na společníky i na členy statutárního orgánu.

Pravidla pro rozdělování zisku totiž nechrání jen společníky, ale především věřitele společnosti. Ti mají dostat své dříve, než si společníci rozdělí zbytek. Právě proto právo s jejich porušením spojuje přísnější následky, než je u běžných vad rozhodnutí obvyklé.

Rozhodnutí valné hromady, které nemá žádné účinky

U rozhodnutí valné hromady si mnozí představí, že vadné usnesení zůstává závazné, dokud jej soud na návrh některého ze společníků nezruší. U rozdělení zisku to ale platí jen zčásti.

Poruší-li usnesení valné hromady pravidla, která chrání věřitele – typicky pokud je přijato na základě příliš staré účetní závěrky nebo v rozporu s bilančním testem či testem vlastního kapitálu – nemá takové usnesení právní účinky vůbec. Hledí se na ně, jako by nebylo přijato. Není třeba je napadat u soudu, nikdo se jeho vad nemusí dovolávat a neběží žádné lhůty.

Tento přísný následek má jednoduchou logiku. Věřitelé sami nemohou usnesení valné hromady napadnout a společníci, kteří by to udělat mohli, na tom zpravidla nemají zájem.

Ostatní vady, které věřitele nechrání – například nesprávně svolaná valná hromada nebo rozdělení zisku mezi společníky v poměru, který odporuje zakladatelskému právnímu jednání – se řeší klasicky. Taková usnesení lze napadnout u soudu; neučiní-li tak nikdo včas, zůstávají v platnosti.

Statutární orgán nesmí zisk vyplatit, i když usnesení nikdo nenapadl

O výplatě již rozděleného zisku rozhoduje statutární orgán – a na něj zákon klade druhou pojistku.

Statutární orgán se musí zdržet výplaty podílu na zisku, který byl rozdělen v rozporu se zákonem. A to bez ohledu na to, zda usnesení valné hromady někdo napadl u soudu. Jednatel nebo člen představenstva se tedy nemůže schovat za to, že usnesení „formálně platí“. Musí sám posoudit, zda rozdělení obstojí.

Jedno upřesnění je ale namístě. Statutární orgán si může – a musí – sám posoudit, zda usnesení nemá právní účinky, tedy zda odporuje pravidlům chránícím věřitele. Na takové usnesení se hledí, jako by nebylo přijato, a výplata podle něj nepřipadá v úvahu. Jinak je tomu u usnesení, které trpí „jen“ vadou zakládající neplatnost. Neplatnost takového usnesení může vyslovit jedině soud; dokud se tak nestane, hledí se na něj jako na platné a statutární orgán si závěr o neplatnosti nemůže učinit sám. I u takového usnesení by ale měl výplatu pozastavit, běží-li už řízení o vyslovení neplatnosti a jeho úspěch se jeví vysoce pravděpodobný. Jinak riskuje, že vyplatí podíl, jehož právní důvod zpětně odpadne.

K tomu přistupuje test úpadku, kterému jsme se věnovali již dříve: i řádně rozdělený zisk nesmí být vyplacen, pokud by si tím společnost přivodila úpadek. Tento test se provádí k okamžiku výplaty, nikoli k okamžiku rozhodnutí valné hromady. Samotné rozhodnutí o rozdělení proto zůstává v pořádku – pohledávka společníka se jen nestane splatnou, dokud překážka trvá. To ale neznamená, že by hrozící úpadek bylo možné při rozhodování valné hromady o rozdělení zisku ignorovat. Je-li už v této době zřejmé, že výplata by společnost do úpadku přivedla, neměl by statutární orgán jednající s péčí řádného hospodáře takové rozdělení valné hromadě vůbec navrhovat – a valná hromada by o něm neměla rozhodovat.

Test úpadku má navíc jednu méně známou dohru. Pokud kvůli němu nedojde k výplatě podílu na zisku ani do konce účetního období, právo na podíl na zisku zaniká. Společnost nevyplacený podíl vrátí do té položky vlastního kapitálu, ze které byl rozdělen, a není-li to už možné, převede jej mezi nerozdělený zisk minulých let. Společníci se k němu dostanou až případným novým rozdělením v dalších letech.

Musí se protiprávně vyplacený zisk vracet?

Došlo-li přesto k výplatě, vzniká otázka vrácení. Základní pravidlo zní: co bylo vyplaceno bez právního důvodu, musí se společnosti vrátit jako bezdůvodné obohacení.

Ochrana dobré víry příjemce je přitom dnes užší, než se často traduje. Do konce roku 2020 platilo obecně, že podíl na zisku přijatý v dobré víře se nevrací. Novela zákona však toto pravidlo ponechala jen akcionářům: v akciové společnosti se vyplacený podíl nevrací, ledaže příjemce věděl nebo měl vědět, že při výplatě byly porušeny zákonné podmínky. V pochybnostech se jeho dobrá víra předpokládá.

Ve společnosti s ručením omezeným a v družstvu obdobné pravidlo od roku 2021 chybí a příjemce se tam povinnosti vrátit protiprávní výplatu zpravidla neubrání. V praxi ale rozdíl není tak velký, jak by se mohlo zdát: společník, který o rozdělení sám hlasoval a o poměrech společnosti ví, by se dobré víry stejně dovolal jen stěží. Naopak u drobného akcionáře, který nemá reálnou možnost prověřit splnění všech testů, bude dobrá víra pravidlem – a právě pro něj ochrana zůstala zachována.

I v akciové společnosti má ale ochrana své meze. Dopadá jen na akcionáře – nevztahuje se na členy orgánů pobírající tantiémy ani na jiné osoby, kterým stanovy přiznaly podíl na zisku; ti vracejí vždy. A přísnější měřítko se klade na akcionáře, kteří jsou zároveň členy představenstva či dozorčí rady nebo mají díky svému postavení nadstandardní přehled o poměrech společnosti. Dobré víry se nedovolá ani příjemce protiprávně vyplacené zálohy na podíl na zisku – ta se vrací vždy.

Odpovědnost členů statutárního orgánu

Pro jednatele a členy představenstva je protiprávní výplata zisku jedním z nejrizikovějších scénářů výkonu funkce.

Zákon totiž stanoví domněnku, že členové statutárního orgánu, kteří s protiprávní výplatou souhlasili, nejednali s péčí řádného hospodáře. Nemusí tedy nic prokazovat společnost – naopak člen orgánu musí prokázat, že standardu péče dostál.

Následky jsou známé: povinnost nahradit společnosti vzniklou újmu, ručení za dluhy společnosti vůči věřitelům, kteří se nedomohou uspokojení, a v krajních případech, kdy nezákonná výplata přispěla k úpadku společnosti, i vyloučení z funkce, povinnost vydat prospěch získaný v souvislosti s výkonem funkce či povinnost doplnit chybějící majetek do majetkové podstaty. Ochrana dobré víry, která svědčí příjemcům podílu na zisku, se na členy statutárního orgánu nevztahuje.

Odpovědnost člena orgánu se přitom vždy poměřuje péčí řádného hospodáře, a to podle informací dostupných v době výplaty. Kdo si před ní pečlivě ověřil splnění všech podmínek – od stáří účetní závěrky a účinků usnesení valné hromady přes bilanční testy až po test úpadku – za újmu neodpovídá, ani kdyby se později ukázalo, že výplata pravidla porušila. Naopak kdo ověření podmínek podcení nebo úplně vynechá, spoléhá jen na štěstí: dokud se nic nestane, následky nenese, ale objeví-li se problém, domněnku porušení péče řádného hospodáře jen těžko vyvrátí.

Za zmínku stojí i vztah obou nároků společnosti. Nárok na náhradu škody vůči členům statutárního orgánu stojí vedle nároku na vrácení plnění vůči příjemcům. Společnost si může vybrat, po kom bude plnění vymáhat, případně žalovat oba – celkem se jí však může dostat jen té částky, o kterou přišla.

Pozor na skryté rozdělování zisku

Nejzáludnější situace nastávají tam, kde společnost pravidla pro rozdělení zisku vůbec „nepoužije“ a majetek přesune společníkovi jinou cestou. Typicky darem, bezúročnou zápůjčkou, prodejem pod cenou nebo odměnou, která zjevně neodpovídá poskytnutému protiplnění.

Taková jednání jsou posuzována jako porušení či obcházení pravidel pro rozdělení zisku. Zákon dnes bezúplatná plnění společníkům a osobám jim blízkým výslovně zakazuje, s výjimkou obvyklých příležitostných darů, věnování v přiměřené výši na veřejně prospěšný účel, plnění z mravního závazku či ohledů slušnosti a výhod poskytovaných podle zákona.

Na přesných následcích porušení zákazu se odborná literatura zcela neshoduje. Část autorů dovozuje absolutní neplatnost takového jednání, ke které soud přihlédne i bez námitky – protože pravidla pro rozdělování zisku chrání věřitele, a tím i veřejný pořádek. Podle jiných zůstává právní jednání platné, příjemce je však povinen vydat společnosti to, oč se na její úkor obohatil. Praktický výsledek je ale v obou případech stejný: plnění se musí společnosti vrátit a členové statutárního orgánu, kteří je umožnili, odpovídají za vzniklou újmu.

Dovozuje se přitom, že neplatnost nemusí postihnout vždy celou smlouvu. U bezúročné zápůjčky společníkovi může být neplatné jen ujednání o bezúročnosti – zápůjčka zůstane platná, ale bude se úročit obvyklým úrokem. A pokud měla společnost dostatek zdrojů a mohla by společníkovi stejnou částku poskytnout i řádnou cestou rozdělení zisku, lze argumentovat, že věřitelé ohroženi nebyli a nejpřísnější sankce namístě není. Spoléhat na to však nedoporučujeme.

Pozor je třeba dát i na neekvivalentní plnění třetím osobám; zvýšené riziko hrozí zejména tehdy, dochází-li k nim na podnět a v zájmu společníka. Jako skryté rozdělování zisku – „tichá tantiéma“ – mohou být posouzeny i odměny členů orgánů. O tichou tantiému však nejde, pokud odměny odpovídají obvyklé výši příjmů osob ve stejném postavení i hospodářským výsledkům společnosti a byly řádně schváleny.

Shrnutí

Porušení pravidel pro rozdělení a výplatu zisku má důsledky hned v několika rovinách. Usnesení valné hromady přijaté v rozporu s pravidly chránícími věřitele nemá právní účinky vůbec – bez návrhu a bez lhůt. Statutární orgán nesmí protiprávně rozdělený zisk vyplatit, i kdyby usnesení nikdo nenapadl, a k okamžiku výplaty musí provést test úpadku.

Zablokuje-li výplatu test úpadku a nepodaří-li se podíl vyplatit do konce účetního období, právo na něj zaniká. Protiprávně vyplacený podíl se vrací; dobrá víra dnes chrání jen akcionáře akciové společnosti. Členy statutárního orgánu, kteří s výplatou souhlasili, stíhá domněnka porušení péče řádného hospodáře se všemi navazujícími následky včetně ručení. Skryté přesuny majetku ke společníkům mimo řádnou distribuční proceduru se musí společnosti vrátit.

Praktické doporučení je proto jednoznačné: před každou výplatou znovu ověřit splnění všech podmínek, o kterých jsme psali v předchozích dílech. A chce-li společnost poskytnout společníkům jakoukoli výhodu, je bezpečnější ji poskytnout řádným rozdělením zisku než jakoukoli jinou cestou.